Tvůrčí krize 2025

Někde jsem tu už asi psal cosi o tvůrčí krizi. No ona je ta psychická stránka člověka a společnosti dneska obecně asi nějak nemocná. Různá vyhoření, krize identity, krize středního věku, sociální úzkost atd, atd …. to je dnes vlastně takový standard. Nejde o nic nového, toto tu bylo vždy, ale současnost přeje sociálním sítím a z propagace stresů se tává norma, aby, 1) člověk svá traumata nedusil v sobě a hlavně 2) aby bylo o čem si povídat… těch důvodů je samozřejmě víc, ale toto je jen tématický blogový štěk, tak tu nebudu psát nějaký sáhodlouhý rozbor na téma nedostatečné psychické otužilosti. 

..no, tak mě tak nedávno postihla tvůrčí krize. Co to vlastně je? Neuvěřitelná trýzeň! Malování je totiž přirozený projev vycházející z vášně. Vášeň obecně je živel, který se dá lehce zkrotit, ale nejvíc si ho člověk užije, když mu popustí uzdu – demonstrujte si to čím chcete, ale s vášní to tak prostě je. A malování je zprocesovaná vášeň jako vyšitá, obzvláště, když svůj styl nesvazujete nutnou formou a detaily, což pro mé balancování mezi im- a ex- presionismem není zásadní problém. To tak ale jednou přijdete k plátnu a ono nic. Patláte barvy na paletu, berete štětce, ale máte pocit, jako byste chtěli uklízet podzimní listí list po listu. Nic před vámi, spousta materiálu a důvod vám uniká. Přitom ale chcete něco udělat, vytvořit… Marnost. Jo, tak takové to bylo, když jsem se onehdy k tomu plátnu posadil. Vnímal jsem své oči, mračil se a přitom cítil to varhánkovatění čela, fajfka dýmala, jako zběsilá a začalo se šeřit. Je zajímavé, jak je svět jednodušší, když se barvy na paletě začnou měnit pouze na více a méně světlá média. Tak jsem pomocí zrcadla a pouze těch stupňů světlosti začal plácat svůj portrét a hlavně pocit na to plátno. Vášni to stačilo, už je mi lépe.

Jo, úplně podobné mi to není, ale třeba to někdy poupravím, principielně to ale vypovídající je...