Racci, aneb kdy je hotovo?

Pustil jsem se do práce na novém obraze. Jeho motiv je poměrně starý, je v mé hlavě a skici uložen už minimálně 5 let. Je to moment z pobřeží polského Baltu. Obraz se může jmenovat racci, ale třeba i tlesknutí - je to okamžik vyplašení na pláži sedících racků. Dlouho jsem přemýšlel, jak to celé pojmout, jedná se o obraz prakticky bez motivu, nebýt racků, nedalo by se asi mluvit ani o kompozici - rovný horizontální přední, prostřední i zadní plán, nebe prakticky bez dynamiky... Nerad do obrazů fixuji něco, co se pohybuje, pohyb lze nějak zachytit, ale vyfocením nebo namalováním přestane být pohybem, tak jak na to? Historicky jsem pár motivů právě s racky, vranami nebo holuby viděl, ale jednalo se hlavně o doprovodné efekty.

O tomto motivu jsem přemýšlel dlouho, ale teď jsem si řekl, že o nic nejde - namaloval jsem nudný obraz moře s jedním rackem, barvy jsem nechal zavadnout a začal doplňovat další ptáky - v popředí až téměř fotorealisticky, v pozadí hrubší, zkratkovitější, nejdříve jako bílé siluety, pak modrou a šedou a černou... Koncem druhého dne malování začal obraz jakoby "těkat". Fotorealismus dostal záraz roztřepením konců křídel hrubšími tahy, racků přibylo.

Pak jsem obraz vyfotil a "pochlubil" se několika známým. "Už to nech být!", "Už do toho nesahej!" ...dostal jsem hned několik takových reakcí. Teď trochu rozladěně tápu, protože vím, že jsem toto v úmyslu neměl. Toužím obraz dodělat, těšil jsem se na textury písku, stíny, dodělat nebe. Vůbec se nemůžu smířit s tím, že bych měl plátno opustit. Vlastně si nemyslím, že je kdovíjak dobré a vím, že na konci bude toho hemžení a těkání daleko víc, ale teď budu myslet na to, že prý ho nemám dokončit. Kdy tedy přestat? Myslím, že to si musím určit sám, a že jsem hlavně neměl marnivě posílat rozpracovaný motiv na odiv. To je políček za domýšlivost, škola života.