Muškař

Po více než půl roce jsem konečně dodělal obraz podzimní Ohře. Dokonalost nebo, chceme-li, spokojenost, klid, nirvána…. číhá v detailech. Obraz má detailů hodně a konečnými úpravami jsem jich i dost přidal, ačkoliv to dokončování spočívalo opravdu jen v korekcích kontrastů, průhledů, drobném vyvažování. Prostě mnoho drobných "ťupnutí" štětcem nebo maximálně plošek o velikosti pětikoruny.

No, ale pořád něco nesedělo, nebyl jsem spokojený. Už jsem asi někde zmínil, že největším problémem je autorská nespokojenost s finálním dílem, která často vede k překročení meze a pak hrozí celková destrukce toho, na čem pracujete. Největším uměním je správná načasování odstupu a schopnost určit, kdy je hotovo nebo kdy pár dní, týdnů počkat a teprve pak do toho zase hrábnout. Někdy se využívají fígle s obráceným pohledem přes zrcadlo, ale k tomu se třeba dostanu jindy.

Prostě, abych jen grafomansky nerozmnožoval písmenka, stále jsem nebyl spokojený s tím, co na plátně bylo. Pak ale zasvítila jiskra nápadu, co kdyby tam byl rybář? Maličká postava někde ve středním plánu, anonymní človíček. Jasně, banální blbina, ale vždyť na tom stojí síla snad všech obrazů romantismu (tento směr nemusím) a před lekníny stála alespoň černá figurka snad v každém Monetovi. Nevím, kdy k tomuto znovuuvědomnění došlo, možná při rozjímání nad mým třešňovým sadem, kde člověka supluje (ale víme, že tam někde je) ohniště, žebřík a kousek plotu, ale také nevím, proč mě to u spousty obrazů nenapadlo už dříve. Nejsem figuralista, ale vím, že obraz je (a platí to i u klasických fotorealistických portrétů) prakticky vždy abstrakcí – uměním ztvárnění, popisu, přiblížení. Nestačí jen harmonie barev, pozorovatel potřebuje propojení a sžití, aby obraz něco uvnitř spustil. Projekci sebe sama a prožití spojením se s tématem. Teď už v obraze brodí človíček s náznakem prutu. Buď nahazuje mušku nebo zrovna pokořuje pstruha – prut je lehce prohnutý. Každopádně teď slyším ševelení vody, občasný výkřik podzimních ptáků, vítr ve větvích… Jsem tam.