Jen tak si zakřičet...

Nejsem úplný příznivec abstrakce. Většinou mi přijde velmi samoúčelná, arogantní a s tím, jak se protrhávají stavidla imaginace a rozevírají nůžky společenského přijímání umění, mám pocit, že abstraktní dílo nepřináší mnoho inovativního. Originál, snad, ale inovace v něčem, v čem už nejsou hranice? Každopádně, mám pocit že víceméně každý zvládne namalovat obraz jako Rothko, ale nebude mít Rothka, jehož dílo nese signaturu. V čem to pak je, v podpisu? No, nejsem akademik, tak si můžu dovolit takto hloupě polemizovat. Proč ale takový oblouk? Napsal jsem "nejsem úplný příznivec abstrakce". Mám rád, když vidím rodokmen, základ, motivu. To mi umožňuje i abstrakce v expresionismu, "zlotřilého" sourozence mého oblíbeného impresionismu. Impresionismus představuje díla plná dojmů, která umí vtáhnout a navozovat klidné prožití vjemů přírody a světel. Expresionismus je agresivní roztěkaná múza, plná nespoutané křečovité energie a barev. Je jako Munchův "Výkřik", který se kroutí, děsí a fascinuje. Je plný zářivých kontrastů, ostrých hran a tvarů lapených ostrými tahy.

Ač tápu, co se technik a forma týče, cílím na liberální závoj dojmů ve stylu co nejblíže impresionismu, ale někdy toužím po prožití záchvatu s vyplavení adrenalinu. Mazlil jsem se několik hodin s motivem vody, světel, stínů …a tak. A na konci cítil nějakou tenzi, něco bylo třeba dodat. Paleta plná zbytků barev, plátno přede mnou naplněné, a k tomu nutkání. Dal jsem na stojan nové plátno a vzpomněl si na motiv z přípravy nedělního oběda, který mě svou elegancí a naturalismem zaujal. Dva vykuchaní pstruzi na prkýnku, elegantní prohnutí ztuhlých mrtvých těl, perleťový odlesk a neživý pohled, to celé na nebarveném monotónním podkladě dřeva. Nabral jsem na špachtli nesourodou duhu několika barev s převahou světlé modré a udělal první roztírací tahy na plátno. Jen tak, bez náčrtu… pak další, okr se při kontaktu cuckovitě mísí se zelenou a žlutou, místy na plátně tvoří novou barevnou lazuru, po okrajích pak různě silné šmouhy. Pastózní malba špachtlí je opojná, vypouští agresi, nutí mě ke křečovitým tahům. Jako bych nehlučně křičel. Potřeboval jsem si zakřičet. Přidám temně modré kontury, černou, nějakou světlou na zakalený pohled očí – je mi asi jedno, co je to za barvu. Rozetřu, seškrábnu, poškrábu hranou špachtle. Motiv je banální, ale proces pohlcuje. Vím, že mám mezi barvami zlatou. Moc ji nepoužívám, jen občas na nějaké podzimní stromy, ale tak, že není vidět. Nanesu ji mohutně na celou plochu špachtle a roztírám… Doplňují oranžovou a žlutou – pravda, poněkud již racionálně a prvoplánově a formuji citrón. Podpis je vyškrábán do vrstvy pastózní barvy v pravém rohu… asi dost velkoryse, zabírá hodně místa, ale i v něm je ta vypuštěná agrese citelná. Obraz, alespoň pro mě, žije. Jsem spokojen.

Jen si tak pořádně zakřičet, neodporovat výzvě. Abstraktní pstruží exprese se mi mihotá před očima a vyzařuje energii i s odstupem několika dnů. Toto je prožitá abstrakce a já jsem otevřenější ji chápat. Nepůjde to vždy a ani tak nechci příliš tvořit, vím, že to nejsem já a bylo by to samoúčelné a prázdné. Chápu vytvořit jeden obraz, který pojme divoký ráz z ducha, k jehož erupci čas od času dochází u každého, ale tvořit tak každý den a tvořit nekonečné kolekce? Pokud by už takový tvůrce nedošel k autoamputaci ucha, nemyslím, že by to bylo opravdové (To vše je ale stále jen můj názor).

...je zajímavé, že takových úletů mám více v sekci "město". Možná jde o podmíněný reflex.