Jedno odpoledne...

Na malování, tak jak ho pojímám já, jsou nejkrásnější plenéry. Vybalit truhlu s barvami, paletu, štětce a slamák, na stojan upevnit plátno a bojovat s větrem nebo kapkami deště a vydat se cestou za obrazem. Seberychlejší kladení barev nevychytá jediný okamžik tak, jako fotografie (ta dobrá, když fotograf umí, ne ta, kterou děláme všichni ostatní, tady to srovnání naprosto neobstojí mezi soubojem úmyslu a náhody). Impresionismus je romantická lež o zachycení okamžiku, ve skutečnosti se ale v obraze okamžiky vrší, prolínají a tmelí do finálové mozaiky... 

...a to je dobře, fotorealismus a malířství z něj vycházející, je jistě ohromujícím směrem, o to více na velkých formátech, ale neumí pohladit. Impresionismus žije v laskání přejíždějícího pohledu diváka. Pozorovatel může zblízka zažívat závrať barevných tahů, z odstupu pak sleduje motiv, který žije tím, že brání oku zaostřit. Obraz se v pohledu chvěje, vibruje nebo lehce pohupuje, aniž by šlo o pohyb fyzikálně měřitelný. Kromě toho obraz z plenéru váže barvy scény, které definují první lazury. Tyto základní barvy nezanikají se západem Slunce. Proto je obraz na snímku barevnější, pořídil jsem ho totiž po 3 hodinách malování, když světlo celou scénu dávno přemalovalo. K obrazům z plenéru je třeba se vracet až za několik dní, aby kritický pohled neovlivňovalo srovnání s realitou.

A to je asi celé, malování okamžiku je něco, co se realitou stane dávno poté, co daný okamžik zanikl. Obraz z plenéru je vlastně nelineární časosběr.