Duše řeky

Chtěl bych napsat pár myšlenek k novému obrazu. Nějak se vyvíjí, vlastně už dlouho chci nějaký takový namalovat, vodu, která plyne kolem splývavých stonků lakušníků, mělkou řeku se štěrkovým dnem, kde pouze pod velkými kameny mohou při povodni zůstat kořeny této rostliny s něžnými bílými kvítky, kterými se v létě ozdobí. Našel jsem takové místo. Pravda, letos jsou takových míst na Ohři celé hektary, řeka už několik let hyne a mění se z řeky na říčku. Vím, že si krajina pamatuje a i kdyby řeka vyschla, vrátí se hned, jak to půjde. Ale i tak, ještě několik takových let a ty úseky, o nichž píšu a maluju, se změní na jeden dlouhý trs lakušníků.

Začal jsem malovat a přitom rozjímat. Mohou za to ty pomalé pohyby stonků a jemné ševelení vody mezi nimi. Nejdříve stíny ("...vždyť už to znáš.."), pak plochy mezi nimi... při přemýšlení o té duši řeky jsem ztratil řád a už nemůžu zpět. Barvy nekryjí. Je třeba odstoupit, dokud barvy nezavadnou. Tak zase snad za pár dní, tohle musí být přesné, aby to mohlo vyprávět ten pocit.